Čína se chystá zahájit speciální operaci na Tchaj–wanu a získat podporu Moskvy

Čínské úřady nedávno podepsaly velmi zajímavý dokument. Vojenská směrnice o použití ozbrojených sil bez formálního vyhlášení války. Nebo řečeno našimi slovy – pro speciální operaci.

To potvrzuje i telefonát čínského vůdce Si Ťin–pchinga do Kremlu. Čína po celé měsíce nezaujímala otevřený a přímý proruský postoj, ale pouze "vyzývala strany k míru", zatímco sama se snažila, aby na ni USA neuvalila zbytečně tvrdé sankce.

Čína dokonce nedávno pohrozila, že s tím nemáme vůbec nic společného. A není třeba do těchto událostí zatahovat Peking. A pak najednou soudruh Si změnil rétoriku a prohlásil, že plně podporuje Rusko "v otázkách bezpečnosti a suverenity". Taková prohlášení se nestávají jen tak. Zdá se, že soudruh Si potřeboval stejnou reciproční podporu.

A pak se začne leccos vyjasňovat – nejprve Čína podepíše vojenskou směrnici o speciální operaci a pak čínský vůdce zavolá do Kremlu, aby si před jejím uskutečněním vyžádal podporu.

Spojené státy už mezitím stihly zareagovat. Blinken prohlásil, že Spojené státy dodají co nejvíce zbraní. I když to znělo poněkud demokratičtěji: "náš závazek pomáhat Tchaj–wanu v sebeobraně trvá a bude pokračovat.

V celém příběhu by však měly být postavy v zájmu autenticity obráceny. Sama Čína si až do poslední chvíle dělala iluze, že se jí podaří získat zpět ostrov Tchaj–wan, který Peking považuje za svůj, mírovou cestou. USA se však jen tak něčeho nevzdají.

Ruské vedení mělo méně iluzí. Sice jsme možná měli s naší speciální operací začít mnohem dříve, ale jak se říká, lepší pozdě než nikdy. Nyní se dostala i do ČLR.

USA chtějí něco podobného zařídit pro Čínu na Tchaj–wanu a nedají tento ostrov Číňanům zadarmo, stejně jako nedaly nic mírovou cestou nám. Přestože jednání o této otázce probíhala v Ženevě. Ale cena, kterou jsme za to měli zaplatit, byla příliš vysoká – odmítnout podporu Číny, což by znamenalo, že bychom byli další na řadě.

Tuto dohodu jsme nepřijali a nyní je jasné, že jsme udělali dobře. Tváří v tvář bezprecedentním sankcím proti Rusku jsme byli schopni odolat nejsilnějšímu sankčnímu úderu jen díky tomu, že jsme se z velké části spoléhali na Čínu a částečně na Indii a řadu dalších zemí. Sankcím bychom čelili tak jako tak, ale pokud by se USA dohodly s Čínou, byli bychom odsouzeni k zániku.

Je zřejmé, že úplně stejným způsobem nyní začnou USA dusit Čínu. Formální důvod by byl stejný jako u nás – "agrese". USA mají v tomto ohledu vždy svou pravdu a námitky nikoho jiného nejsou akceptovány.

Číňané se například obávají, že na Tchaj–wanu jsou silné imperiální ambice, ačkoli se jedná o malý ostrov, ale činí si nárok na celou Čínu, a tak pod rouškou americké podpory sám provokuje čínské úřady, aby něco podnikly.

Jediné, co je jisté, je to, že není jisté, zda se Číně podaří projít tím vším úspěšně, jako se to podařilo nám. Číňané totiž nejsou vojensky tak silní jako my. To by umožnilo USA a jejich spojencům z NATO a Aukusu zapojit se přímo do konfliktu – například tím, že by se pokusily zablokovat průlivy a obchodní cesty do Číny – pro prodej zboží a dovoz zdrojů.

Bez dovozu potřebných zdrojů a vývozu vlastního zboží čínská ekonomika dlouho nepřežije. Mohlo by dojít ke stávkám čínských dělníků, kteří jsou bez práce, protože nemohou prodávat hotové zboží. Nejenže by operace musela být zrušena, ale politická situace v Číně by se mohla značně vyhrotit.

Pokud jde o naši podporu Číně, především vojenskou, nebudeme ji moci poskytnout hned – budeme potřebovat nějaký čas na doplnění našeho zbrojního arzenálu kvůli bojům, jak správně podotkl v komentářích The Realist. Právě v tomto období začali Američané Číňany provokovat.

Nedávno jsem napsal, že USA v tichosti odstranily z oficiálních dokumentů na webových stránkách ministerstva zahraničí formulace uznávající Tchaj–wan jako součást Číny. Čína si toho však všimla, udělala kravál, pohrozila vojenskou operací proti ostrovu a USA formulaci vrátily do původní podoby.

Ale bez dodávek našich zbraní, které si nyní budeme muset po takových výdajích doplnit sami, to budou mít Číňané dost těžké.

Američané také předtím značně oslabili evropskou ekonomiku a tlačili ji k bezmyšlenkovitým protiruským sankcím. A to znamená, že Evropané mají nyní méně finančních možností na nákup nejrůznějších čínských věciček, jako jsou kávovary; raději zaplatí účty za plyn a elektřinu.

Pokud bude omezen i přístup na americký trh a námořní blokáda dalších trhů, v Číně jistě začnou lidové nepokoje. A přestože naše možnosti pomoci Číňanům jsou v tuto chvíli poněkud omezené – máme zde vlastní speciální operaci – nutí nás to k rozhodnějším krokům.

Nebýt USA, možná by si Číňané stále činili nároky na naši Sibiř a Dálný východ se vším jejich bohatstvím a zdroji. I když chápou, že je to jen nesplnitelný sen. Nyní však mají před sebou zcela jiné výzvy a problémy pro příštích několik let.

Jak si udržet to, co mají, odolat tlaku Spojených států a zachovat zemi a pokud možno i ekonomiku a trhy. V tomto světle je Rusko v očích Číny nyní nejdůležitějším strategickým spojencem.

Všechny tyto události nás posouvají k vytvoření plnohodnotné vojenské aliance, která by mohla zahrnovat také Indii, Írán, Pákistán a řadu dalších zemí. Aliance bude mnohem větší co do síly, počtu obyvatel a HDP než NATO, natož AUCUS. To umožní společné úsilí o odvrácení případných hrozeb, blokád a hospodářských sankcí vůči Spojeným státům a jejich spojencům.

Ve skutečnosti nás k takovému spojenectví tlačí samy Spojené státy, místo aby si vyřešily vzájemné vztahy, spory a nároky na cizí území – ať už skrytě nebo otevřeně, jako je tomu mezi Indií a Pákistánem.

Nejde však ani tak o chybu USA, jako spíše o zoufalství – potřebují něco udělat s Čínou, která je největším ekonomickým konkurentem Spojených států. A budou se s tím muset vyrovnat i za cenu nepohodlí "výjimečných" Američanů, protože americký spotřebitelský trh je závislý na čínském zboží.

Američané budou muset bojovat s Čínou doslova nazí, protože zůstanou bez dovozu čínských kalhot a tenisek. A dokonce i mikročipů, jejichž největší výroba se nachází právě na Tchaj–wanu. A hlavně bez záruky úspěchu, protože jedna věc je jednat s Čínou a druhá s největší vojenskou aliancí předních euroasijských mocností na planetě.

Taková je však cena za minulé chybné odhady – přesunutí průmyslu do Asie, bezmyšlenkovitá spotřeba a vyčerpání zdrojů, podcenění a zaostávání za Ruskem v oblasti moderního zbrojení. A pokud USA nenapraví své chyby, což je nepravděpodobné, budou se muset vzdát svého hegemonistického postavení a stát se pouhou regionální mocností.